Z historie a vzniku televizního studia v Milovicích
Vytvoření TV vysílání v posádkách vojsk nasazených mimo Sovětský svaz, začalo vedení ministerstva obrany SSSR realizovat v roce 1978 ve všech skupinách (Severní skupina vojsk v Polsku, Střední skupina vojsk v Československu, Jižní skupina vojsk v Maďarsku, Skupina sovětských vojsk v Německu). Byly vytvořeny speciální důstojnické pozice, doplněné o odborníky z řad sboru radio-specialistů.
Dle předpisu pro vytvoření pozemních a kabelových televizních sítí na útvarech (odděleních) byli jmenováni do hlavních pozic pouze důstojníci z řad útvarů radioelektronického boje. Major Avetisjan Tarchan Akopovič (Аветисян Тархан Акопович), absolvent Akademie Ozbrojených sil SSSR , byl v roce 1978 jmenován starším důstojníkem štábu CGV v Milovicích. Po příjezdu na centrálu do Milovic byl postaven před úkol, vypořádat se s vytvořením televizní sítě na území působení jednotek Střední skupiny vojsk. Televize do té doby nebyla pro styčné důstojníky a vojáky zajímavá, nepojednávaly o nich žádné plány a rozvoje, nebyla zahrnována v konceptech výuky jak politické, morální či výcvikové a tudíž se nepoužívala.
Teoreticky Akademie spojařů poskytovala pouze základní znalosti z teorie o původu, vznik a provozování televizního vysílání.
Text majora Akopoviče jako hlavního zařizovatele: Po mém příjezdu na štáb CGV zůstávala otázka kde začít? Nebylo vůbec nic – žádné plány či schémata, nebo projekty, s kým konzultovat. Ani materiální základna neexistovala. Stejný problém měli i v oddělení technického oddělení politického vzdělávání a propagandy (starala se o morálku mužstva výrobou plakátů, transparentů, hesel, kreseb na budovách)
Byl zde také jmenován kapitán, který byl odpovědný za TV síť v CGV po technické stránce. Zodpovědný byl za podstatnou část budoucího přenosu a dodávky vybavení do ateliéru. I on pravidelně chodil ke mně s otázkami: kde začít, jak začít, jakými prostředky?
Po šesti měsících problematického budování, zkoušení a bezradnosti jsme odjeli na návštěvu na základě pozvání, do generálního štábu, konkrétně komunikačního uzlu SSSR Jižní skupiny sovětských vojsk (dále JSkV) v Budapešti. Tam proběhla porada vojáků s podobnými úkoly, týkající se politických správ u útvarů JSkV. Na generálním štábu JSkV bylo vybudováno oddělení, které vydávalo prováděcí směrnice a příručky, jak budovat televize ve skupinách ozbrojených sil v Evropě.
Během tohoto semináře jsem si ujasnil, kdo vytvoří, a hlavně ponese sdílenou finanční odpovědnost mezi náčelníkem spojovacího vojska Generálního štábu SSSR a ústředím skupiny v Milovicích. Byli jsme na prohlídce TV studia štábu JSkV. Musel jsem si vyfotit vnější vzhled budovy, taktéž bylo nutné zdokumentovat interiér budovy, protože bude nutné zachovat stejný ráz objektu i v areálu CGV v Milovicích, včetně obdobné údržby.
Po svém návratu z Budapešti jsem připravil plány, schémata i projekt rozvodu televizí do všech budov CGV Milovicích a ostatních posádkách v okolí. V březnu 1979 byly všechny vypracované materiály předloženy velícím důstojníkům všech posádek působících v Československu . Po vyslechnutí přednášky jsem odpověděl na řadu otázek, na jejich žádost opravil a upřesnil zprávu, vyjádřil své přání, dopsal komentáře, doplnil počty televizních center a vydal úkol připravit zprávu, demonstraci, schémata, a plány nasazení televizního vysílání. Tato zpráva potom byla předložena na květnovém zasedání velitele Střední skupiny vojsk. Ve stanovený den v kanceláři velitele Střední skupiny vojsk generálplukovníka Jazova Dmitrije Timofejeviče (Дмитрий Тимофеевич Язов) spolu se všemi zúčastněnými stranami – člen vojenské rady, vedoucí oddělení politického správy, vedoucí útvaru spojení a jeho zástupce, zástupce velitele pro výstavbu a ubytování vojsk, finanční ředitel a jeho zástupce. Po mé zprávě, jsem byl doslova osprchován řadou otázek, z nichž hlavní byly finanční povahy.
Do této doby jsem měl jasnou představu o financování projektu – jakou část zajišťuje náčelník generálního štábu SSSR a jakou část by mělo financovat velitelství sil CGV. Co se týká centrálního zásobování ze Sovětského svazu, bylo nám přislíbeno, že bude dodáno vybavení satelitní stanice, několik kontrolních televizí, studiové vybavení, anténní stožár pro přenos signálu plus další zařízení, a několik kilometrů koaxiálního kabel pro kabelovou televizi. Velitelství sil muselo financovat lineární zařízení pro distribuci, vstupní zařízení kabelové televize, stavbu nové budovy nebo výběr některého z již stávajících objektů či prostor a jeho úpravu pro televizní studio a technickou podporu. Přibližné výpočty ukázaly, že finanční část kterou by měly zaplatit síly CGV, s výjimkou nákladů na budovy a prostory, by byla zhruba 30 mil. Kčs.
Závěrečná část porady byla věnována veliteli skupiny vojsk, který pronesl, že takovou stodolu, která byla postavena v Maďarsku u Jižní skupiny, nebudeme stavět, a pověřil zástupce velitele pro stavbu, naléhavě vybrat budovu v Milovicích, dále navrhnout úpravu, aby byla budova televizního vysílání pěkná a pohodlná, zahájit výstavbu televizní stanice. To vše mělo být dokončeny na podzim téhož roku, tedy do října 1979.
Také byla stanovena částka přidělená pro vybudování televizní sítě v posádkách Střední skupiny vojsk. Já a projektanti jsme vypracovali technické výkresy a ekonomické požadavky včetně úkolů pro konstrukci budovy televizní stanice v Milovicích. Spolu s projektováním televizní stanice, byly plánovány rozvody sítě do veškerých obývaných budov, které budou sloužit telefikaci.
V první fázi bylo určeno, že televizní signál bude přiveden do samostatných pluků a jejich zařízení na stejné úrovni. Jednalo se o 42 budov v posádce Milovice. Pro některé z nich bylo vysílání televizního signálu nutné přenášet vzduchem, ale ve většině posádek bylo možné kabelem.
Pro zprovoznění vzdušného vysílání ve velkých posádkách (Milovice, Olomouc, Mladá Boleslav, atd.) jsem poprosil s podepsanou žádostí velitelem skupiny vojsk, aby byly federálním ministerstvem spojů a pošt Československa přiděleny rádiové kmitočty určené k vysílání prvního televizního kanálu SSSR, a harmonizování kmitočtů přidělených do sousedních zemí Evropy (Polsko, Německo, Německá demokratická republika, Rakousko, Maďarsko).
Při pohledu zpátky bych řekl, že v průběhu času, byly naše požadavky plně uspokojeny. V důsledku aktivních opatření přijatých velením sil CGV, zejména v čele s politickou správou – členem vojenské rady, generálmajorem Goglevim M.I.( Гоглевым М.И.), návrh, budování a zkonstruování budovy televizní stanice v Milovicích trvalo pouze šest měsíců.
Počet televizních vysílacích center byl schválen velitelem CGV, osnova, na které byla navrhnuta práce v jednotlivých posádkách byla konfrontována s náčelníkem hlavní ubytovací správy vojsk. Na základě této časové osnovy byli jednotlivé přijímače, vysílače a rozvody instalovány v daném potřebném počtu a kvalitě. Dále byly do Moskvy zaslány žádosti o objednávky do průmyslových podniků, které dodaly příslušný počet satelitních televizních stanic a dále zadány zakázky na výrobu zařízení v továrnách radioprůmyslu Československa.
Do konce září 1979 byla budova televizní stanice v Milovicích připravena. Začali jsme montovat technologické zařízení, TV se satelitním příjmem a dokončovat celkový vzhled stanice. Velitel dal prostřednictvím vojenských zastupitelů za úkol spustit vysílání v televizním studiu Milovice na den oslav výročí socialistické revoluce, tj. 7. listopadu.
Na základě rozkazu byly zahájeny práce na spuštění televizní stanice. Na mou naléhavou žádost odeslanou do Moskvy jsme měli dostat přidělen prototypu satelitu. Nicméně datum se neúprosně blížilo a stále nebylo dodáno žádné zařízení, žádná stanice. 31.října přišel z Moskvy telegram, že pro CGV je experimentální stanice pro satelitní televizi nachystána, ale je třeba si ji osobně vyzvednout v rádiové továrně v Dněpropetrovsku.
Zprávu jsem předal náčelníku štábu CGV a ten se rozhodl mě poslat se všemi výhodami velitele letecky na cestu do Dněpropetrovsku. 2. listopadu jsem dorazil do továrny a začala kontrola, prověření funkce, vysílání, přijímání. Zajímavostí bylo, že příjem byl ověřován na televizi, kterou jsem měl v letadle na letišti a která byla instalována v budovách v Milovicích. Vše bylo funkční a já se měl vrátit zpátky do Milovic. To už bylo 4.11.1979. Ukázalo se, že 5.listopadu bylo naplánováno slavnostní setkání v domě důstojníků, s pozváním předsedy ÚV KSČ Gustáva Husáka, tehdejšího generálního tajemníka. Po naložení ráno 5.listopadu jsem vzlétl z Dněpropetrovsku a přistál v Milovicích ve 12.00.
Po příletu bylo zboží urychleně dodáno do televizní stanice, kde bylo nainstalováno a narychlo zapojeno na dobu určitou do systému. Začátkem slavnosti (a také začátkem mé úlevy), byl příjem signálu prvního kanálu centrální televize SSSR, který byl podán (kabelem) k televizoru, který stál v místnosti Domu důstojníků, kde se setkal velitel CGV a Gustáv Husák.
Protože probíhaly instalační a zprovozňovací práce na televizní stanici Milovice bez potíží, dal jsem rozkaz do závodů radioprůmyslu ČSSR na výrobu a dodání velké vysílací antény do Milovic a na výrobu zařízení pro kabelovou televizi pro všechny posádky. Výrobky byly vyráběny v závodech „Tesla“ v Praze, Banské Bystrici a Košicích. Skutečností, že závod v Banské Bystrici zastavil výrobu zařízení pro kabelovou televizi, vznikla naléhavá potřeba získat chybějící vybavení pro zbývající posádky. Bohužel se tedy přistoupilo k variantě vysílání vzduchem do zbývajících posádek.
Celková výše zakázky, s výjimkou nákladů na vysílací anténu (továrny v Praze), byla 30 milionů Kč. Kč. Zařízení byla dodána v plné výši a doručena materiálním skupinám odboru komunikací CGV. Továrna „Tesla“ Kladno dodala přenosovou a zesilovací anténu pro přenos pro Milovickou televizní stanici v březnu 1980. V květnu byly dokončeny práce na televizní věži, proveden test a bezdrátový přenos televizního signálu v Milovicích byl zahájen natrvalo.
Postupem času se vybavila stanice komfortním vybavením, ozvučením, malou klimatizací, maskérnou a samozřejmě zde začali pracovat pracovníci a odborníci přes televizní vysílání, technický personál, režiséři a další personál a vybavení pro potřeby provozu takového objektu .
Vysílání milovické televize bylo přijímáno mezi všemi posádkami nejen v CGV ale i mezi dalšími skupinami ozbrojených sil (skupina sil v Německu, v Jugslávii, ale i v Pobaltí nebo v Mongolsku). Na této stanici se poté vystřídali ve studiu i odborníci a velitelé z ostatních posádek či skupin, a studovali v reálu složité technologie satelitní televize a funkce studiového vybavení, což poté využili při budování vlastních televizních studií.
Mezitím se provedl další projekt a začalo se stavět několik televizních stanic v dalších posádkách CGV. Součástí dodávky zakoupené v rozhlasové továrně v Banské Bystrici a Košicích, byla zařízení, která umožnila další rozvoj těchto stanic a doplnění kabelových televizních stanic ve všech posádkách tak, jak bylo plánováno. Nápady získané v procesu navrhování a realizace, objednávání zařízení z československých továren, výstavba, spuštění a provoz technického vybavení bylo předáno mým následovníkům, kteří se úspěšně vyrovnali s tímto problémem po mém odchodu do Frunzeho akademii ozbrojených sil, kde jsem pokračoval v další službě.
Televizní vysílač se nacházel nedaleko důstojnického domu, pod který i organizačně spadal. Náčelníkem telecentra byl v 80. letech plk. Zolotov. Nejednalo se však o tvorbu samostatného programu, ale pouze o retranslaci sovětského televizního kanálu „UPST – Ústřední program sovětské televize“. Některé reportáže ale byly natočeny tímto studiem v posádkách v Československu a následně odvysílány v rámci pořadu Rodina.
Telecentrum byl typizovaný panelový objekt, avšak pouze s přízemím. Uvnitř budovy bylo i malé studio, hlasatelna, zařízení pro převod kinofilmů na TV formát, vysílače, pomocná zařízení režie. Venku se nacházela minimálně dvě satelitní zařízení pro přímý příjem z TV družice Gorizont. Telecentrum disponovalo dvěma vysílači, které byly umístěny na výsuvných stožárech. Jednalo se o antény typu PD, které pracují v metrovém pásmu. K anténám vedl jediný koaxiální kabel většího průměru, bylo tomu tak z důvodu zamezení ztrát VF energie. Nahoře pak byla soustava dělících hlav, kde se energie rozdělovala do jednotlivých samostatných antén. Zajímavostí je, že věnec vysílacích antén, který byl na vrcholu výsuvného stožáru, vyrobila česká firma.